OTISKY

Výstavu je možné navštívit od 1. 3. 2024 do 19. 5. 2024 od neděle do středy, vždy mezi 12.–⁠18. hodinou. Vstup na zahradní výstavu je zdarma.

Skupinovou výstavou Otisky zahajujeme sérii sochařských výstav, které v letošním roce proběhnou na zahradě Winternitzovy vily ve volné návaznosti na interiérové výstavy věnující se tématu propojení architektury a výtvarného umění. Charakteristická bílá čistota stavby tak zcela nově přichází do těsného kontaktu s výraznými uměleckými díly, jejichž záměrem není ji zastínit či narušit, ale vytvořit zajímavý a možná až nečekaně přirozený dialog objektů nejen s podobou samotné architektury, ale také s její pohnutou historií. V dílech všech zastoupených autorů tak můžeme vnímat vzdálené otisky minulosti, osudu vily a původních obyvatel i dalších lidí, kteří vilu obývali. Stejně tak díla odráží určité fragmenty minulých i současných myšlenek a na ně navazujících šťastných i nezvratných rozhodnutí.

Dagmar Kropáčová Morová (*1990) ve své tvorbě pracuje s tělesností, s fragmenty lidského těla, s jeho otisky vyvolávajícími určité vzpomínky. Její sádrové formy jsou schránkami, které nám dávají možnost uložit si do nich vlastní příběhy. V hlavách s více či méně propracovanými tvářemi nepoznáváme konkrétní podoby, ale přesto se s nimi dokážeme ztotožnit. Skrze samostatně stojící tělesnou formu se konfrontujeme s naší vlastní samotou uprostřed davu, který symbolizuje skupina nohou odrážejících chaos dnešní i předešlé společnosti.

Deformovaná figurální torza Ondřeje Filípka (*1993) zneklidňují svou protikladností. Jsou to tvary zároveň živé i neživé, organické i chladně technicistní, lidské i odosobněné. To, co bývá u jiných umělců vyjádřeno výraznou expresivností, dokáže autor vtělit do přísně uzavřeného tvaru, který mlčí a křičí zároveň. Uzavřené do své anonymity v jim přísně vymezeném prostoru odrážejí bezhlavé figury nejhlubší pocity člověka, jeho touhy i obavy.

Na protipólech je postavena také tvorba Martina Skalického (*1976). Ústřední roli zde ale hraje použitý materiál, díky kterému sochař proměňuje původně masivní sochy ve velmi subtilní objekty. Textil pěchovaný do starých sochařských forem fixuje pryskyřicí, přičemž výsledkem je socha, která původní předlohu překonává deformací všech tvarových detailů. Minulost se zde setkává se současností, trvanlivost s křehkostí, vážnost s humorem. Působením světelného zdroje se pak socha stává téměř nehmotnou, může být příslibem světla na konci tmavého tunelu i varováním před nebezpečím vyhasnutí.

Se zdrojem světla často pracuje také Krištof Kintera (*1973), jehož nedílnou součástí uměleckých postupů je recyklace. Právě v jeho bílém objektu již světlo vyhaslo, nezbývá tedy, než učinit z všedního výjimečné a vzdát LED zářivkám hold skrze umění. S materiálem, který přestal sloužit svému původnímu účelu a je tak odsouzen k zániku, zachází umělec s lehkostí a humorem jemu vlastním. Přetvářením předmětů denní potřeby, které se pod umělcovýma rukama mění nejen v estetické, ale také silně vypovídající objekty, nabádá diváka k hlubšímu zamyšlení nad problémy současného světa.

Recyklace je také důležitou složkou sochařské tvorby Michala Cimaly (*1975), který rád experimentuje s nejrůznějšími materiály. Letící masky jsou skutečnými otisky tváří reálných, avšak neznámých lidí. Čím si prošli? Komunikují spolu i s námi beze slov. Jejich vzdálenost od nás umocňují nahodile zkroucené roxory, které vypadají, jako by je stvořila sama příroda. Stvoly nesoucí zakonzervované příběhy lidí, které se nikdy nedozvíme. Cimalovo dílo je velmi spontánní, hravé, imaginativní i ironické, a především hluboce současné.

Pavel Dušek (*1992) došel ve své tvorbě k velmi originálnímu uměleckému projevu na pomezí malby, objektu a architektury. Své betonové či ocelové dlaždice, které jakožto zajímavý prostředek komunikace mezi umělcem a veřejností nejprve začal umisťovat na fasády domů, dnes vystavuje také v galeriích. Ve zcela novém objektu pro výstavu navázal Dušek na fascinaci architekturou svých oblíbených autorů mezinárodní avantgardy a přebral motiv přímo z interiéru Loosovy vily, aby ho velmi odvážně umístil na její čistou bílou fasádu. Soška tanečnice, která byla na dlouhá léta ztracena, se nedávno díky náhodě vrátila na své původní místo v hale, a nyní se její otisk dostává i na samotné průčelí vily. Historie je stále živá, minulost se odráží v současnosti, současnost zrcadlí budoucnost.