Winternitzova vila

Jenny, Petr, Suzana a Josef Winternitzovi

Vilu nechal postavit od Adolfa Loose a Karla Lhoty v roce 1932 pražský právník JUDr. Josef Winternitz pro sebe a svou rodinu: manželku Jenny, dceru Suzanu a syna Petra. Listina o zadání stavby podepsaná Loosem i Lhotou pochází z 5. září 1931 a „Povolení k užívání stavby“ bylo vydáno již 9. září 1932. Stavba Loosova posledního domu tak včetně všech příprav, povolení a plánů trvala pouhý rok.

Winternitzova vila vykazuje typické prvky architektury Adolfa Loose, především nezvyklé uspořádání vnitřních prostor (tzv. Raumplan), promyšlený vestavěný nábytek či pečlivě vybrané obkladové materiály v interiéru. Podobnost se slavnou Müllerovou vilou tedy není nijak náhodná.

Rodina Winternitzových svou vilu obývala pouze do roku 1941, kdy byla donucena pod tlakem rasové perzekuce dům převést na Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu). Od tohoto fondu koupila objekt Obec pražská, která nejprve vilu pronajala sochaři Wilhelmu Srb-Schlossbauerovi a později zde zřídila mateřskou školu. Ta zde nepřetržitě sídlila až do roku 1995.

Josef Winternitz se služebnou v zahradě vily

Winternitzovi žili až do roku 1943 nadále v Praze, tehdy však byli transportováni do Terezína a později do koncentračního tábora Osvětim. Zde také hned po příjezdu zahynul v plynové komoře Josef Winternitz a jeho syn Petr. Jenny Winternitzová a dcera Suzana přežily v Osvětimi za tvrdých podmínek až do konce války. Po osvobození se vrátily zpět do Prahy, ale do své rodinné vily se už nikdy nedostaly. Jejich nárok na vrácení domu sice československý stát uznal a obnovil vlastnické právo pro JUDr. Josefa Winternitze, ale uvalil na dědičky daň dědickou a milionářskou, jejichž splacením bylo navrácení vily podmíněno. Vzhledem k tomu, že Jenny a Suzana neměly žádného majetku ani příjmů a nebyly schopné tyto podmínky splnit, nabídly československému státu darování vily na oplátku za zrušení exekucí a dalších pohledávek, které bojem o navrácení majetku vznikly.

Ani Jenny, ani Suzana se do vily již nikdy nepodívaly a nemluvily o ní. Sametové revoluce se dožila pouze Suzana, která o existenci domu pověděla svým příbuzným až krátce před svou smrtí v roce 1991. Vrácení vily do rukou svých dětí se už nedožila. Potomci původních majitelů získali dům zpět v roce 1997 a rozhodli se mu vrátit podobu z třicátých let. Opravy proběhly v letech 1999–2002 za osobní účasti členů rodiny. Pozoruhodný výsledek, jakým rekonstrukce do původní podoby byla, byl možný jen díky nezměrné energii a práci vnuka JUDr. Josefa Winternitze, Ing. Stanislava Cysaře.

Od roku 2017 je vila otevřena veřejnosti a je možné ji navštívit v rámci komentovaných prohlídek, nebo v rámci bohatého kulturního programu, který zde probíhá. Také je možné se ve vile ubytovat, nebo si ji pronajmout na svatbu či k uspořádání soukromého večírku.

Winternitzova vila je i nadále v rukou potomků původních majitelů, kteří se stálou výstavní expozicí ve druhém patře i vzdělávací činností snaží o to, aby se nazapomnělo na pohnuté dějiny 20. století, jež se nesmazatelně zapsaly do historie rodiny i objektu.

Josef Winternitz

Jenny Winternitzová

Petr Winternitz

Suzana Winternitzová (1948)

Winternitzova vila na snímku z měsíčníku Architekt SIA (1933)

Winternitzova vila (Architekt SIA, 1933)

Původní interiér Winternitzovy vily (Architekt SIA, 1933)

Nejvyšší terasa Winternitzovy vily (Architekt SIA, 1933)

Původní interiér Winternitzovy vily na snímku z měsíčníku Architekt SIA (1933)

O autorství Winternitzovy vily

V sedmdesátých letech se v rámci loosovského bádání někteří odborníci (např. Zdeněk Kudělka, Dietrich Worbs, Burkhardt Rukschcio, Roland Schachel) začali zabývat autorstvím Winternitzovy vily. S ohledem na to, že realizace proběhla až na sklonku Loosova života, navíc za jeho osobní nepřítomnosti v Praze, se zamýšleli nad možností, zda nešlo převážně o dílo Loosova dlouholetého spolupracovníka a přítele architekta Karla Lhoty.

V poslední dekádě se však téměř všichni historici umění zcela přiklonili k autorství Adolfa Loose a architektu Lhotovi přiřkli návrh interiérů a dohled nad průběhem samotné stavby, zcela však v souladu s Loosovým uvažováním a v návaznostech na jejich práce předchozí. Rozhodnutí vycházelo jak ze zkoumání stavby samotné, která nese zcela zřejmý Loosův rukopis (často se objevuje názor, že arch. Lhota by sám nebyl takové práce schopen, např. prof. Rostislav Švácha: K autorství Winternitzovy vily, Architekt XLV, 7/2000, s. 40–41), tak bylo opřeno o nově nalezené nebo znovu prozkoumané dokumenty. Níže některé z nich předkládáme:

Zadávací dopis psaný Josefem Winternitzem 5. září 1931 a podepsaný Adolfem Loosem i Karlem Lhotou (originál uložen v archivu Winternitzovy vily)

Prováděcí plány vily s podpisem Adolfa Loose a Karla Lhoty (originál uložen v archivu Winternitzovy vily)

Článek v časopisu Architek SIA z roku 1933, kdy sám arch. Lhota mluví o Winternitzově vile jako o poslední Loosově stavbě. „… Dům tento jest poslední prací arch. Loose, dosud ještě nikde neuveřejněnou…“ (Karel Lhota: Architekt A. Loos, Architekt SIA XXXII, 9/1933) a dále dopisy mezi arch. Lhotou a Loosem, ve kterých Loos potvrzuje přijetí peněz za stavbu Winternitzovy vily. (originály uloženy v Albertině ve Vídni)

Zadávací dopis psaný Josefem Winternitzem 5. září 1931 a podepsaný Adolfem Loosem i Karlem Lhotou + Prováděcí plány vily s podpisem Adolfa Loose a Karla Lhoty

Díky všem těmto skutečnostem vzniklo v posledních letech několik prací věnovaných Adolfu Loosovi a Winternitzově vile, kde se tématu autorství věnují odborníci z Čech i ze zahraničí:

Christopher Long: Adolf Loos – Poslední domy, Praha 2020.

„…To, co mě zasáhlo, když jsme procházeli interiéry, kochali se jednotlivými detaily a povídali si, byl pocit důvěrnosti. Ano, všechny prostory byly velmi loosovské, úplně úžasně loosovské, to jsem vnímal…“ s. 10.

Lada Hubatová Vacková, Valentyna Nikolenko (eds.): Vila Jenny a Josefa Winternitzových, Praha 2020

„Je nepochybně spravedlivé charakterizovat stavbu jako společný projekt Loose a Lhoty. I takové tvrzení je však v posledku stále zavádějící. Celkové vyznění stavby, jak z hlediska vnější podoby, tak i prostorového uspořádání – i přes Lhotův podíl a případy jeho „zásahů“ či úprav (zejména v interiérech) – téměř jistě pochází od Loose. To platí i v případě vztahu mezi exteriérem a interiérem, například ve způsobu uspořádání a integrování oken a dveří. To, co vidíme nyní, je v zásadě Loosovo dílo – navzdory jeho barvité historii.“ (Christopher Long: Adolf Loos, Winternitzova vila a otázka autorství, in: Vila Jenny a Josefa Winternitzových, Lada Hubatová Vacková, Valentyna Nikolenko (eds.), Praha 2020, s. 72–73.)

Na základě těchto pramenů a bádání odborníků lze bezpečně říci, že hlavním architektem Winternitovy vily byl Adolf Loos, který vytvořil koncepci budovy, navrhl místnosti, objemy a jejich vzájemné vztahy. Karel Lhota se na stavbě podílel jako spoluautor, podobně jako na dalších společných realizacích, ale v tomto případě nejspíše zodpovídal pouze on za hladký chod stavby a podobu interiérů.